Lichořeřišnice snadno a rychle: jak ji pěstovat na zahradě i balkoně

Výběr vhodné odrůdy lichořeřišnice

Při rozhodování, kterou odrůdu lichořeřišnice do zahrady či na balkon zvolit, hraje roli hned několik faktorů, a rozhodně se nevyplácí sáhnout po první sáčku semen, který padne do ruky. Lichořeřišnice se totiž liší nejen barvou květů, ale především růstovým typem, a právě tato vlastnost by měla být při výběru na prvním místě. Existují odrůdy popínavé, které dokážou vyšplhat i přes dva metry vysoko a jsou ideální na pnutí kolem plotů, pergol nebo pletiva, dále odrůdy keříčkovitéprevislé, které se svými dlouhými stonky elegantně přelévají přes okraj nádoby a jsou proto oblíbenou volbou pro závěsné květináče a balkonové zábradlí.

Pokud plánujete lichořeřišnici pěstovat na malém prostoru, jako je balkon nebo okenní parapet, rozhodně dává smysl sáhnout po kompaktnějších keříčkovitých kultivarech, které nepotřebují oporu a nezaberou tolik místa. Naopak zahradníci, kteří chtějí rychle zakrýt nevzhlednou zeď, starý plot nebo holý svah, ocení odrůdy s dlouhými popínavými výhonky, jež dokážou za jedinou sezónu vytvořit hustý zelený koberec plný barevných květů.

Důležitým hlediskem je i barva a tvar květů, protože nabídka je dnes opravdu pestrá – od klasických odstínů žluté, oranžové a červené až po jemné pastelové tóny růžové, krémové či téměř bílé. Některé odrůdy mají navíc plné květy, které připomínají spíše malé růže, zatímco jiné zůstávají věrné jednoduchému, otevřenému tvaru charakteristickému pro původní divoké formy rostliny. Zajímavou skupinou jsou také odrůdy s pestrolistými listy, kde se na zelené ploše objevují krémové nebo bílé skvrny, což dodává rostlině ozdobnou hodnotu i mimo dobu květu.

Při výběru odrůdy je vhodné zohlednit i to, zda plánujete lichořeřišnici využívat i v kuchyni, protože listy, květy i nezralá semena jsou jedlé a mají příjemně pikantní, mírně pepřovou chuť. Pro kulinářské účely se často doporučují tradiční, méně šlechtěné odrůdy, u nichž bývá chuť výraznější a intenzivnější než u okrasných hybridů zaměřených především na bohatost a velikost květů.

Neméně podstatným faktorem je také odolnost vůči chorobám a škůdcům, protože některé moderní odrůdy byly šlechtěny právě s ohledem na vyšší rezistenci vůči mšicím, které lichořeřišnici často napadají. Při nákupu semen je tedy dobré věnovat pozornost popisu na obalu a zvolit odrůdu, která svým charakterem, velikostí i účelem pěstování skutečně odpovídá podmínkám, jaké jí na zahradě nebo balkoně budete schopni zajistit.

Nejlepší doba pro výsev semen

Výsev lichořeřišnice je krok, který rozhoduje o tom, jak bohatě a jak dlouho bude rostlina v zahradě nebo na balkoně kvést. Tato nenáročná popínavá i keříčkovitá bylina pochází z teplejších oblastí Jižní Ameriky, a proto je citlivá na chlad a mráz, což je potřeba mít na paměti při plánování termínu setí. Nejvhodnější doba pro výsev semen přímo do venkovní půdy je od poloviny května do začátku června, kdy už bezpečně pominulo riziko pozdních jarních mrazíků. Lichořeřišnice totiž nesnáší ani mírné podchlazení a mladé klíčky poškodí i teplota jen lehce pod bodem mrazu.

Pokud chce zahrádkář, aby rostliny kvetly co nejdříve po vysazení a měl jistotu bohatého kvetení už v první polovině léta, vyplatí se předpěstovat sadbu v interiéru. Předpěstování semen doma se doporučuje zahájit přibližně čtyři až šest týdnů před plánovaným termínem přesazení na záhon, tedy zhruba v druhé polovině dubna. Semínka se vysévají do menších květináčů nebo sadbovacích misek naplněných lehkým, propustným substrátem, nejlépe s příměsí písku, aby se zamezilo zamokření a hnilobě kořínků. Semena lichořeřišnice mají poměrně tvrdý obal, a proto se před výsevem často doporučuje je na několik hodin namočit do vlažné vody nebo jemně napilovat, což výrazně urychlí a zrovnoměrní klíčení.

Teplota prostředí hraje při klíčení klíčovou roli. Ideální je udržovat teplotu kolem 18 až 22 stupňů Celsia, přičemž semena klíčí obvykle během sedmi až čtrnácti dnů. Místo výsevu by mělo být světlé, ale ne vystavené přímému slunci, dokud se neobjeví první pravé lístky. Jakmile sazenice zesílí a venkovní teploty se ustálí nad deset stupňů i v noci, je čas na přesazení do záhonu, závěsného květináče nebo truhlíku.

Je důležité zmínit, že lichořeřišnice špatně snáší přesazování kvůli citlivému kořenovému systému, a proto mnozí zkušení pěstitelé raději volí přímý výsev do země, i když to znamená pozdější start kvetení. V takovém případě se semínka zasazují do hloubky přibližně jeden až dva centimetry, ve vzdálenosti kolem dvaceti až třiceti centimetrů od sebe, podle toho, zda jde o popínavou nebo keříčkovitou odrůdu. Půda by měla být spíše chudší a propustná, protože přehnojená a příliš úrodná zem podporuje především růst listů na úkor květů.

V teplejších oblastech s mírnějším klimatem lze výsev provést i o něco dříve, zatímco v chladnějších horských oblastech je rozumnější počkat až do začátku června. V každém případě platí, že trpělivost s načasováním výsevu se vždy vyplatí, protože správně zvolený termín je základem pro zdravou, silnou a dlouho kvetoucí rostlinu, která bude zahradu zdobit až do prvních podzimních mrazíků.

Příprava půdy a stanoviště na slunci

Lichořeřišnice patří mezi rostliny, které si nepotrpí na zbytečné hýčkání, a právě proto se s oblibou pěstuje i v zahradách začátečníků. Pokud se ale chce, aby rostlina naplno vykvetla a nabídla bohatství barev od žluté přes oranžovou až po sytě červenou, je dobré věnovat pozornost výběru stanoviště i přípravě půdy ještě předtím, než se semínka nebo sazenice dostanou do země.

Základním předpokladem úspěchu je slunečné až polostinné místo. Lichořeřišnice pochází z Jižní Ameriky, kde je zvyklá na dostatek světla a tepla, a proto jí v našich podmínkách nejlépe vyhovuje stanoviště, kam slunce svítí alespoň šest hodin denně. Na plném slunci rostlina obvykle nasadí více květů, zatímco v polostínu naroste spíše bohatá zelená hmota s méně výraznou květenou. Pokud tedy záleží především na okázalém kvetení, je vhodné zvolit místo co nejslunnější, ideálně chráněné před silným větrem, který dokáže poškodit křehké listy i stonky popínavých odrůd.

Co se týče půdy, tady platí trochu neobvyklé pravidlo – lichořeřišnici nesvědčí příliš úrodná a hnojená zemina. Pokud je půda bohatá na dusík, rostlina sice vytvoří mohutné, sytě zelené listy, ale na úkor tvorby květů. Proto se doporučuje volit spíše chudší, propustnou půdu s neutrálním až mírně kyselým pH. Ideální je lehká, písčitohlinitá zemina, která nezadržuje přebytečnou vlhkost. Před výsevem nebo výsadbou je vhodné půdu prokypřit, odstranit z ní kameny a zbytky kořenů plevele, a pokud je země příliš těžká a jílovitá, vylepšit její strukturu přimícháním písku nebo drobného kompostu ve velmi omezeném množství.

Důležitá je také otázka odvodnění. Lichořeřišnice nesnáší dlouhodobě zamokřenou půdu, ve které snadno dochází k hnilobě kořenů. Pokud je pozemek náchylný k zadržování vody, například po vydatných deštích, vyplatí se připravit mírně vyvýšený záhon nebo přidat do půdy drenážní vrstvu z jemného štěrku. Tím se předejde problémům, které by mohly rostlinu oslabit hned na začátku vegetačního období.

Před samotným setím nebo výsadbou je také praktické zkontrolovat, zda se na vybraném místě v minulých letech nepěstovaly jiné hlíznaté nebo listové zeleniny, které by mohly půdu ochudit o potřebné živiny nesourodým způsobem. Střídání plodin i na malém záhonu pomáhá udržet půdu v rovnováze a snižuje riziko výskytu chorob přenášených půdou.

Jakmile je stanoviště vybráno a půda připravena, zbývá už jen počkat na vhodné jarní počasí, kdy noční teploty neklesají pod bod mrazu, a lichořeřišnici vysadit nebo vysít přímo na místo, kde bude po celé léto těšit oko svými výraznými květy i nezaměnitelnou vůní.

Přímý výsev nebo předpěstování v květináči

Lichořeřišnice patří mezi rostliny, které si zahradníci oblíbili právě proto, že jejich pěstování nevyžaduje žádné složité postupy ani speciální vybavení. Přesto se každý, kdo se do pěstování pouští poprvé, dříve nebo později zamyslí nad tím, zda je lepší semínka zasít rovnou na místo, kde má lichořeřišnice růst, nebo je nejprve předpěstovat v květináči a teprve poté sazenice přesadit na záhon či do venkovní nádoby. Obě metody mají svá opodstatnění a volba by měla vycházet především z podmínek, které má pěstitel k dispozici, a z toho, jak brzy chce mít rostliny v plném květu.

Přímý výsev do půdy je metoda, kterou preferuje většina zkušených zahradníků, protože lichořeřišnice velmi špatně snáší přesazování. Kořenový systém je citlivý a jakýkoli zásah do něj může rostlinu na několik dní až týdnů zpomalit v růstu, případně ji zbytečně vystavit stresu, ze kterého se těžko vzpamatovává. Semínka se vysévají přímo na záhon poté, co pomine riziko posledních jarních mrazíků, tedy zpravidla v druhé polovině května. Půda by měla být předem lehce nakypřená, semínka se zasazují do hloubky přibližně dvou centimetrů a je vhodné mezi nimi dodržet rozestup alespoň dvacet až třicet centimetrů, protože lichořeřišnice se během sezóny značně rozroste. Výhodou přímého výsevu je, že rostlina od počátku roste v podmínkách, na které se musí přizpůsobit, a nemusí procházet žádnou adaptační fází po přesazení.

Na druhou stranu předpěstování v květináči má také své výhody, zejména v oblastech s chladnějším jarem nebo pokud pěstitel chce dosáhnout dřívějšího kvetení. Semínka se v tomto případě vysévají do menších květináčů naplněných kvalitním substrátem již v dubnu, ideálně na světlém a teplém místě, například na parapetu okna. Klíčení trvá obvykle sedm až deset dní a mladé rostlinky je třeba pravidelně zalévat, ale zároveň nepřelévat, protože přemokřený substrát může způsobit hnilobu kořenů ještě předtím, než se rostlina stihne pořádně uchytit. Jakmile pomine riziko mrazů, sazenice se přesazují ven, přičemž je nutné postupovat velmi opatrně a snažit se co nejméně narušit kořenový bal, ideálně přesazováním i s celou hroudou zeminy, ve které rostlina dosud rostla.

Pro začínající pěstitele bývá jednodušší volbou právě přímý výsev, protože eliminuje riziko poškození kořenů při přesazování a rostlina tak roste přirozeně bez zbytečných zásahů. Předpěstování v květináči se naopak vyplatí těm, kteří chtějí mít jistotu časnějšího kvetení nebo pěstují lichořeřišnici v oblastech s kratší vegetační sezónou. V obou případech je klíčové zvolit vhodné umístění, dostatek slunečního světla a nepříliš úrodnou půdu, protože přemíra živin vede spíše k bujnému olistění na úkor květů.

Zásady zalévání a přiměřené hnojení

Lichořeřišnice patří mezi rostliny, které si svou nenáročností získaly oblibu u začínajících i zkušených zahrádkářů, ale i u ní platí, že špatně nastavený režim zálivky a hnojení dokáže rychle pokazit celkový vzhled i zdraví rostliny. Základní pravidlo zní, že lichořeřišnice snáší sucho mnohem lépe než přemokření. Kořenový systém je citlivý na dlouhodobě zamokřenou půdu, což se projevuje žloutnutím listů, hnilobou kořenů a celkovým chřadnutím rostliny. Proto je vhodné zalévat až ve chvíli, kdy svrchní vrstva substrátu mírně proschne, přičemž prst zasunutý pár centimetrů do země spolehlivě napoví, zda je zálivka skutečně potřeba.

V praxi to znamená, že v horkých letních dnech, zejména pokud rostlina roste v květináči na slunném balkoně nebo terase, může být nutné zalévat i každý den, zatímco rostliny vysazené přímo na záhon si vystačí s méně častou, ale vydatnější zálivkou. Voda by měla směřovat přímo k bázi rostliny, ne na listy, protože mokré listy v kombinaci s vyšší teplotou vytvářejí ideální prostředí pro rozvoj plísní a houbových chorob. Nejlepší je zalévat brzy ráno nebo naopak pozdě odpoledne, kdy voda nevypařuje tak rychle a rostlina má dostatek času vodu efektivně využít.

Co se týče hnojení, zde platí zásada, že méně je někdy více. Lichořeřišnice totiž patří mezi rostliny, které na přehnojení, zejména dusíkatými hnojivy, reagují bujným růstem listů na úkor tvorby květů. Pokud tedy zahrádkář touží po bohatém a dlouhotrvajícím kvetení, je rozumnější volit hnojiva s nižším obsahem dusíku a vyšším podílem fosforu a draslíku, které podporují právě tvorbu květů a celkovou odolnost rostliny. Hnojení by mělo probíhat spíše zřídka, přibližně jednou za tři až čtyři týdny v průběhu hlavní vegetační sezóny, a to v mírné koncentraci rozpuštěné ve vodě určené k zálivce.

Vhodné je také zohlednit, v jaké půdě lichořeřišnice roste. Pokud je substrát již od začátku dostatečně živný a obohacený o kompost nebo vyzrálý hnůj, další přihnojování během sezóny může být zcela minimální, případně zbytečné. Naopak u rostlin pěstovaných v nádobách, kde dochází k rychlejšímu vyplavování živin díky častější zálivce, je vhodné hnojivo dodávat pravidelněji, i když stále v nižších dávkách, než je obvyklé u jiných okrasných rostlin.

Dobrým vodítkem pro posouzení, zda rostlina dostává přiměřenou péči, je sledování jejího vzhledu. Tmavě zelené, mohutné listy bez jediného květu obvykle signalizují přebytek dusíku, zatímco bledé, pomalu rostoucí rostliny s drobnými listy mohou naznačovat nedostatek živin nebo nevhodné stanoviště. Vyvážený přístup, kdy se zálivka i hnojení přizpůsobují aktuálním potřebám rostliny a podmínkám počasí, je tak klíčem k tomu, aby lichořeřišnice odměnila pěstitele bohatou a dlouho trvající kvetoucí přehlídkou po celou sezónu.

Podpora pro popínavé druhy rostlin

Popínavé odrůdy lichořeřišnice patří k rostlinám, které dokážou během jediné sezóny vytvořit skutečně impozantní zelenou stěnu plnou pestrobarevných květů, ale bez vhodné opory se jejich potenciál nikdy naplno neprojeví. Na rozdíl od keříčkovitých typů, které si vystačí samy se sebou a zůstávají kompaktní, mají popínavé druhy dlouhé, ohebné výhonky dosahující délky i přes dva metry, a pokud jim nenabídnete nic, čeho by se mohly zachytit, jednoduše se rozlezou po zemi. To sice také vypadá docela pěkně a lze toho využít třeba při pěstování jako půdopokryvné rostliny, ale kdo chce využít vertikální prostor na zahradě, balkoně nebo terase, měl by o oporu myslet už při výsevu nebo výsadbě.

Ideální je připravit konstrukci ještě předtím, než rostliny začnou aktivně růst, protože dodatečné umisťování opory mezi již rozrostlé výhonky bývá nepříjemné a snadno se přitom poškodí křehké stonky. Lichořeřišnice se přichytává pomocí řapíků listů, které se obtáčejí kolem tenkých předmětů, takže jako opora funguje nejlépe pletivo s menšími oky, síťovina, tenké dřevěné laťky, provázky nebo speciální rostlinné mřížky. Silné a hladké tyče, jako jsou širší kůly, jí naopak příliš nevyhovují, protože se jich řapíky nemají jak zachytit.

Osvědčeným řešením je také klasický plot nebo pletivo, podél kterého lichořeřišnice ráda vyšplhá vzhůru a promění fádní oplocení v barevnou kulisu. Na balkoně nebo terase se dá využít mřížkované popínavé pole umístěné u zdi či zábradlí, případně lze natáhnout provázky mezi kolíky zapíchnutými do truhlíku a nechat rostlinu, ať si najde svou cestu. Někteří pěstitelé volí i visuté konstrukce, kdy rostlina roste v závěsném květináči a výhonky nechávají volně splývat dolů, čímž vzniká efekt zelené kaskády – v takovém případě není opora potřeba vůbec, ale je třeba počítat s tím, že rostlina zabere více prostoru do šířky.

Při výběru opory je dobré myslet na konečnou velikost rostliny a nepodcenit její robustnost – přestože lichořeřišnice působí jemně, dokáže při dostatku živin a slunce narůst překvapivě bujně. Konstrukce by proto měla být dostatečně stabilní, aby ji hmotnost olistěných výhonků a květů nezlomila ani při silnějším větru. Pokud pěstujete lichořeřišnici v nádobě na balkoně, vyplatí se oporu ukotvit přímo do substrátu nebo ji připevnit k zábradlí, aby se celá konstrukce i s rostlinou nepřevrátila.

Během sezóny je vhodné výhonky občas jemně nasměrovat správným směrem, protože i když se rostlina umí popínat sama, ne vždy najde tu nejkratší cestu k opoře. Stačí opatrně přiložit mladý výhonek k mřížce nebo provázku a během několika dní se sám přichytí. Díky správně zvolené a včas připravené opoře se z lichořeřišnice stane efektní vertikální prvek, který ozdobí zahradu i menší městský prostor po celé léto až do prvních podzimních mrazíků.

Ochrana proti mšicím a housenkám

Lichořeřišnice patří mezi rostliny, které si mšice vybírají téměř přednostně, a zahrádkáři to znají – stačí pár teplých dní a na mladých výhoncích a spodní straně listů se objeví celé kolonie drobného hmyzu. Není to náhoda ani smůla, ale spíše výsledek toho, jak lichořeřišnice funguje jako rostlina. Šťáva v jejích stoncích a listech obsahuje hodně cukrů a dusíkatých látek, které mšicím vyhovují, a proto se tato květina často používá i jako takzvaná návnadová rostlina u zeleninových záhonů – mšice si vyberou raději ji než třeba fazole nebo papriky. Pokud ale pěstujete lichořeřišnici primárně kvůli její kráse, je dobré vědět, jak se s tímto škůdcem vypořádat, aniž byste rostlině uškodili.

Základem je pravidelná kontrola porostu, ideálně jednou týdně, kdy se podíváte na vrcholky výhonů a rub listů. Čím dříve mšice odhalíte, tím snáze se jich zbavíte. U menšího napadení často stačí silný proud vody, kterým hmyz jednoduše smyjete – je to metoda šetrná k rostlině i k životnímu prostředí a mnohdy překvapivě účinná. Další oblíbenou domácí variantou je roztok vody s trochou saponátu nebo mýdla, kterým se postižené části postříkají. Mýdlo naruší voskovou vrstvu na těle mšic a ty postupně uhynou, aniž by bylo nutné sahat po chemii. Někteří pěstitelé přísahají také na odvar z kopřivy nebo česneku, jehož ostrá vůně škůdce odpuzuje a zároveň mírně posiluje odolnost rostliny.

Vedle mšic se na lichořeřišnici čas od času objeví i housenky, zejména housenky běláska zelného nebo jiných můr, které si oblíbily listy jako zdroj potravy. Poznáte je podle nepravidelně prokousaných otvorů v listech a drobného trusu na spodní straně porostu. Housenky je nejlepší sbírat ručně, což zní pracně, ale u menší plochy je to nejrychlejší a zcela bezpečný způsob, jak škodám zamezit. Pokud je napadení rozsáhlejší, pomohou přípravky na bázi bakterie Bacillus thuringiensis, které jsou šetrné k včelám i dalšímu užitečnému hmyzu a přitom housenky spolehlivě zlikvidují.

Důležité je také myslet na prevenci. Lichořeřišnice by neměla být přehnojena dusíkem, protože přemíra dusíku vede k bujnému, měkkému růstu, který je pro mšice mimořádně atraktivní. Stejně tak pomáhá dostatečný odstup mezi rostlinami, aby vzduch mohl volně proudit a listy rychle osychaly po dešti nebo zálivce. Do blízkosti lichořeřišnice se vyplatí vysadit levanduli, měsíček nebo česnek, jejichž vůně škůdce odrazuje a zároveň přitahuje slunéčka a další přirozené predátory mšic. Díky kombinaci pravidelné kontroly, šetrných domácích postřiků a podpory přirozených nepřátel škůdců zvládnete lichořeřišnici udržet zdravou a krásně kvetoucí po celou sezonu, aniž byste museli sahat po agresivní chemii.

Podpora kvetení a odstraňování odkvetlých květů

Lichořeřišnice patří mezi rostliny, u kterých bohaté kvetení do značné míry záleží na tom, jak s nimi zahradník zachází od jara až do podzimu. Kdo chce mít záhon nebo balkon plný sytě žlutých, oranžových či červených květů po celé léto, musí především odolat pokušení rostliny přehnojit. Přemíra dusíku vede k bujnému růstu listů na úkor tvorby květů, takže lichořeřišnice sice vytvoří hustý zelený porost, ale kvetení bude spíše skromné. Proto se doporučuje pěstovat ji v chudší až středně úrodné půdě a případné přihnojování směřovat spíše k přípravkům s vyšším obsahem draslíku a fosforu, které podporují nasazování poupat, než k dusíkatým hnojivům určeným pro listovou zeleň.

Dalším klíčovým faktorem je dostatek slunečního světla. Lichořeřišnice sice snese i mírný polostín, ale nejvíc květů nasadí na slunném stanovišti, kde má alespoň šest hodin přímého slunce denně. Pokud rostlina roste na příliš stinném místě, výhony se natahují, listy jsou velké, ale květů je málo a jsou drobnější. Zahradníci, kteří chtějí mít jistotu bohatého kvetení, by tedy měli už při výběru místa zvážit, zda rostlina dostane dostatek světla po celý den.

Neméně důležitá je pravidelnost zálivky. Lichořeřišnice nesnáší přemokření, ale ani dlouhodobé sucho jí neprospívá – v obou případech reaguje omezením tvorby květů a případně i žloutnutím listů. Ideální je udržovat půdu mírně vlhkou, zejména v období vrcholného léta, kdy rostlina potřebuje více vody kvůli vyšším teplotám a intenzivnějšímu odpařování.

Velmi účinným, i když často opomíjeným způsobem, jak prodloužit a zintenzivnit kvetení, je pravidelné odstraňování odkvetlých květů, tedy takzvané deadheading. Jakmile květ začne vadnout a ztrácí barvu, je vhodné jej odštípnout nebo odstřihnout těsně pod květní stopkou. Tím se zabrání tomu, aby rostlina vynakládala energii na tvorbu semen, a místo toho ji přesměruje do zakládání nových poupat. U lichořeřišnice, která přirozeně tvoří semena poměrně rychle, může zanedbání této péče vést k tomu, že rostlina po několika týdnech intenzivního kvetení jakoby „usne“ a další květy nasazuje jen sporadicky.

Odstraňování odkvetlých květů je vhodné provádět pravidelně, ideálně každých pár dní, protože lichořeřišnice kvete velmi hojně a odkvetlé květy se objevují průběžně. Zároveň je dobré při této příležitosti zkontrolovat i celkový stav rostliny, odstranit případné poškozené nebo zežloutlé listy a podívat se, zda se na rostlině neobjevují mšice, které lichořeřišnici často vyhledávají. Kombinace slunného stanoviště, vyvážené výživy, pravidelné zálivky a důsledného odstraňování odkvetlých květů je tak nejspolehlivější cestou, jak si užít dlouhé a bohaté kvetení této oblíbené letničky až do prvních podzimních mrazíků.

Lichořeřišnice odmění i začátečníka - stačí jí propustná půda, dostatek slunce a semínka zasetá přímo na místo, kde má růst, protože přesazování nesnáší. Nepřehánějte to s hnojením, jinak dostanete bujné listy a málo květů.

Bohumil Kadlec

Využití jedlých květů a listů

Lichořeřišnice patří mezi rostliny, které si zaslouží pozornost nejen na záhonu, ale i v kuchyni. Celá nadzemní část této popínavé krásky je jedlá, a proto se hodí ji vypěstovat v dostatečném množství, aby zbylo nejen na okrasu záhonu či truhlíku, ale i na talíř. Květy lichořeřišnice mají nezaměnitelnou pikantní, mírně pepřovou chuť, která připomíná ředkvičku nebo řeřichu, a proto se skvěle hodí do letních salátů, kam přidávají nejen chuť, ale i barevnou parádu v odstínech žluté, oranžové a červené.

Při sklizni je dobré trhat květy ráno, kdy jsou nejšťavnatější a mají nejintenzivnější chuť. Před podáváním je vhodné je jemně opláchnout a nechat okapat, aby se zbytečně nezmáčkly. Kromě syrového podávání se květy dají také plnit jemnou pomazánkou z tvarohu nebo sýra, čímž vznikne originální a velmi efektní předkrm. Oblíbené je také kandování květů, kdy se potřou bílkem, obalí cukrem a nechají zaschnout – výsledkem je křehká dekorace na dorty a zákusky.

Listy lichořeřišnice mají podobnou, i když o něco jemnější chuť než květy, a dají se využít mnohem univerzálněji. Mladé lístky se přidávají do salátů celé nebo nasekané, starší a výraznější listy se hodí spíše do pomazánek, pest a různých bylinkových směsí. Kombinace s olivovým olejem, česnekem a oříšky vytváří pesto, které se svou pikantností hodí k těstovinám i jako pomazánka na chleba. Listy je možné také krátce podusit jako špenát, i když tímto způsobem přípravy částečně ztrácejí svou charakteristickou ostrost.

Pro ty, kdo se rozhodnou pěstovat lichořeřišnici především pro kulinářské účely, je důležité vědět, že rostlina reaguje na podmínky pěstování i chutí. Pokud roste v chudší, méně úrodné půdě a na slunném stanovišti, bývá pikantnost výraznější, zatímco přehnojené rostliny v bohaté půdě mívají listy i květy jemnější a méně kořeněné. To je dobré zohlednit už při plánování, kam lichořeřišnici na zahradě umístit, pokud je hlavním cílem sklizeň pro gastronomické využití.

Nezralá semena lichořeřišnice se tradičně používají jako náhrada kapary – po naložení do octa s kořením vytvářejí pikantní pochoutku, která se hodí k masitým pokrmům nebo do omáček. Tento způsob zpracování je oblíbený u zahrádkářů, kteří chtějí využít rostlinu co nejvíce a omezit plýtvání.

Při sklizni jedlých částí je vhodné dbát na to, aby pocházely z rostlin pěstovaných bez chemického ošetření, jelikož lichořeřišnice se často pěstuje i jako okrasná rostlina, u níž se předpokládá pouze estetická funkce. Pokud je cílem sklizeň pro kuchyň, je rozumné rostlině věnovat od začátku pěstování zvýšenou péči a vyhnout se jakýmkoli postřikům, které by mohly ovlivnit bezpečnost konzumace.

Sběr semen pro příští sezónu

Když lichořeřišnice odkvete, na místě zvadlých květů se začnou tvořit charakteristická semena, která jsou zpočátku zelená, měkká a poměrně velká. Pokud chcete sbírat semena pro příští sezónu, je potřeba trpělivě počkat, až celý proces plodů dozraje přirozenou cestou přímo na rostlině. Semena je nejlepší sbírat až ve chvíli, kdy zhnědnou, ztvrdnou a samovolně opadávají ze stonku – to je totiž znamení, že jsou skutečně vyzrálá a mají nejvyšší klíčivost. Pokud byste je otrhávali předčasně, ještě zelená a měkká, velmi pravděpodobně by na jaře vůbec nevyklíčila nebo by z nich vyrostly slabé, málo životaschopné rostlinky.

Osvědčeným trikem, jak semínka nepřijít, je pod rostliny prostřít jemnou tkaninu, síťku nebo starý kus látky. Zralá semena totiž časem sama odpadávají a bez podložky by snadno zapadla do trávy či mezi ostatní rostliny, kde byste je už těžko hledali. Někteří pěstitelé dávají přednost tomu, že semena sbírají ručně přímo z rostliny, jakmile zpozorují jejich hnědavé zbarvení a mírné svraštění povrchu. Důležité je pracovat opatrně, protože semena lichořeřišnice jsou poměrně křehká a při hrubším zacházení se mohou rozlámat.

Po sesbírání je nezbytné semena pořádně vysušit. Rozprostřete je v jedné vrstvě na papír nebo textilii a nechte je několik dní odpočívat na suchém, dobře větraném a stinném místě – přímé slunce by mohlo semínka poškodit a snížit jejich klíčivost. Teprve dokonale vysušená semena jsou vhodná k dlouhodobému skladování, protože vlhkost je hlavním nepřítelem, který způsobuje plesnivění a hnilobu.

Jakmile jsou semena suchá, uložte je do papírových sáčků, plátěných váčků nebo skleněných zavíracích nádob. Vyhněte se plastovým sáčkům bez perforace, protože v nich může docházet ke kondenzaci a semena by rychle zplesnivěla. Na obal si nezapomeňte napsat datum sběru a případně i barvu odrůdy, pokud pěstujete více typů lichořeřišnice najednou – usnadní vám to příští jarní výsev a předejdete záměně jednotlivých odrůd.

Takto připravená semena skladujte na tmavém, suchém a chladném místě, ideálně v komoře, spíži nebo v chladnější části bytu, kam nedopadá sluneční záření a kde nedochází k výrazným teplotním výkyvům. Správně uskladněná semena lichořeřišnice si zachovávají dobrou klíčivost zpravidla dva až tři roky, i když nejlepších výsledků dosáhnete, pokud je vysejete už v následující sezóně.

Na jaře, když už nehrozí mrazíky, semena jednoduše vysejte do připravené záhonové půdy nebo do sadbovačů s kvalitním substrátem, stejně jako byste postupovali s koupenými semeny. Vlastnoručně sesbíraná semena mají navíc tu výhodu, že pocházejí z rostlin, které se ve vaší zahradě už jednou osvědčily, takže jsou dobře přizpůsobená místním podmínkám, což se pozitivně projeví na jejich odolnosti a bujném růstu.

Pěstování lichořeřišnice v nádobách

Pěstování lichořeřišnice v nádobách patří k nejvděčnějším způsobům, jak si tuto oblíbenou letničku vypěstovat i tam, kde chybí zahrada nebo záhon. Balkon, terasa, okenní parapet nebo dokonce visící koš na verandě – všude tam se lichořeřišnice cítí spokojeně, pokud jí dopřejete pár základních podmínek. Klíčem k úspěchu je volba vhodné nádoby, protože kořenový systém lichořeřišnice sice není nijak mohutný, ale rostlina potřebuje dostatek prostoru k rozvoji a zároveň nesmí trpět přemokřením. Osvědčují se proto nádoby se solidním objemem, ideálně od pěti litrů výše na jednu rostlinu, opatřené drenážními otvory na dně, kterými může přebytečná voda volně odtékat.

Substrát by měl být lehký, propustný a spíše chudší na živiny, protože přehnojená lichořeřišnice sice vytvoří bujné a hezky vypadající listy, ale kvetení se dočkáte podstatně méně, než byste čekali. Osvědčenou kombinací je běžná zahradní zemina smíchaná s trochou písku nebo perlitu, které zajistí lepší provzdušnění kořenů. Na dno nádoby je vhodné umístit drenážní vrstvu z keramzitu nebo střepů, aby voda nestagnovala a nezpůsobovala hnilobu kořenů.

Při výsevu do nádob platí podobná pravidla jako při výsevu do venkovní půdy – semínka se zasazují do hloubky přibližně jednoho až dvou centimetrů a poté se lehce zalévají. Vzhledem k tomu, že lichořeřišnice patří mezi rostliny citlivé na mráz, je vhodné se semenáčky počkat, až pomine riziko posledních jarních mrazíků. V nádobách je ale výhodou, že je v případě náhlého ochlazení můžete jednoduše přemístit na chráněné místo, což u záhonových výsadeb možné není.

Co se týče umístění nádob, lichořeřišnici vyhovuje slunné až polostinné stanoviště. Na přímém slunci kvete bohatěji, zatímco v mírném stínu spíše přibývá listů na úkor květů. Během letních veder je ale dobré sledovat, zda substrát v nádobě příliš rychle nevysychá, protože menší objem půdy se ohřívá a vysychá rychleji než zahradní záhon. Zálivka by proto měla být pravidelná, ale bez přemokření – ideální je nechat povrch substrátu mezi jednotlivými zálivkami mírně proschnout.

Nádobová lichořeřišnice se hodí i pro pnoucí nebo převislé odrůdy, které lze pěstovat v závěsných květináčích, odkud jejich dlouhé úponky elegantně splývají dolů a vytvářejí působivou zelenou clonu s barevnými květy. Pro tento účel je vhodné vybírat odrůdy s delšími výhony, zatímco pro menší nádoby na parapetu se lépe hodí kompaktní, nízko rostoucí typy. Pravidelné odstraňování odkvetlých květů podpoří tvorbu nových poupat a prodlouží celkovou dobu kvetení až do podzimu.

Časté chyby při pěstování a jejich řešení

Jednou z nejčastějších chyb, se kterou se pěstitelé lichořeřišnice potýkají, je přehnojování dusíkatými hnojivy. Mnoho zahrádkářů má pocit, že rostlině prospěje, když ji pravidelně přihnojuje univerzálním hnojivem pro květiny, jenže lichořeřišnice na to reaguje úplně jinak, než by člověk čekal. Místo bohaté úrody květů se rozroste do mohutné zelené spleti listů a stonků, které sice vypadají zdravě a svěže, ale kvetení se buď výrazně opozdí, nebo se dostaví jen minimálně. Řešením je přestat s hnojením úplně, případně pouze jednou za sezónu přidat trochu hnojiva s vyšším obsahem fosforu a draslíku, které naopak tvorbu květů podporuje. Lichořeřišnice si totiž nejlépe vede v chudší půdě a přemíra živin jí spíše škodí než prospívá.

Další typickou potíží bývá přemokření substrátu. Lidé, kteří lichořeřišnici pěstují v květináčích na balkoně nebo v truhlících, mají tendenci zalévat ji stejně často jako jiné letničky, avšak tato rostlina má poměrně citlivý kořenový systém, který nesnáší dlouhodobě mokrou půdu. Výsledkem bývá hnití kořenů, žloutnutí listů a celkové chřadnutí rostliny, které se často mylně přičítá nedostatku živin nebo napadení škůdci. Základním pravidlem by mělo být zalévat až tehdy, kdy je svrchní vrstva substrátu na dotek suchá, a vždy zajistit v nádobě dostatečný odtok přebytečné vody pomocí drenážní vrstvy z keramzitu nebo střepů.

Velmi rozšířenou chybou je také výsev nebo výsadba na nesprávné místo. Lichořeřišnice sice patří mezi nenáročné rostliny, ale přesto vyžaduje dostatek slunečního světla, ideálně alespoň pět až šest hodin denně. Pokud je umístěna do hlubokého stínu, například pod korunami stromů nebo na severní straně budovy, kvete velmi sporadicky a její výhony se zbytečně natahují za světlem. V takovém případě je vhodné rostlinu přesadit na slunnější stanoviště, případně už při plánování záhonu počítat s tím, že lichořeřišnice potřebuje otevřený prostor.

Škůdci představují další kapitolu, se kterou se pěstitelé musí často vypořádat. Na lichořeřišnici si oblíbily zejména mšice, které se dokážou během několika dní přemnožit natolik, že pokryjí celé vrcholky výhonů a poupata. Zajímavostí je, že lichořeřišnice bývá zahrádkáři vysazována právě jako tzv. lapací rostlina, která mšice odláká od cennějších plodin, ovšem pokud napadení přerůstá přes hlavu, je vhodné zasáhnout přírodním postřikem z mýdlové vody nebo výluhem z kopřivy. Chemické přípravky se u jedlých odrůd lichořeřišnice, jejichž listy a květy se běžně používají v kuchyni, spíše nedoporučují.

Nezřídka se také stává, že semena lichořeřišnice po výsevu vůbec nevzejdou nebo klíčí velmi nerovnoměrně. Příčinou bývá příliš hluboké zasetí nebo naopak vysetí do studené půdy, protože semena potřebují ke klíčení teplotu půdy alespoň kolem patnácti stupňů Celsia. Doporučuje se semena zasadit do hloubky přibližně jeden až dva centimetry a počkat s výsevem až do doby, kdy již nehrozí pozdní mrazíky, což bývá zpravidla v polovině května.